„HIGH FIVE“ DO MINULOSTI!

Podnikla jsem dnes výlet do minulosti. Zajela jsem na svou Alma mater – Katedru veterinárních disciplín na ČZU. Už tak rok a půl se bavíme o přírůstku do repertoáru techniky jejich veterinární ambulance. To víte, státní škola, nemají to administrativně jednoduché, ale líbí se jim to. A ta minulost?

Teď už je snad na místě říct (lidi 75+ snad nezabije smích) „Kdysi dávno… “ Skončila jsem tam téměř přesně před 20 lety. Každý den práce nad prasečími vaječníky – výlety pro ně na Příbramská i jiná jatka, létající žlučníky a smějící řezníci mi jasně řekli, že věda není moje budoucnost. Jednoho dne jsem dodělala doktorát a šla masírovat – Bowenovou technikou, do které jsem se díky kolegyni v kanceláři zamilovala. Rodiče se mohli zjevit. Moje tehdejší nepovedené milostné historie poskytovaly zabavení mnoha lidem okolo. A právě tenkrát jsem dostala moudrou radu od moudrého pana profesora: „Dano, najděte si dobře placenou práci, kupte si byt a vemte si tam toho, kdo si to zaslouží. Když by ne, tak ho klidně zase vyhoďte“! Že takto jednoduché to je?

Spustilo to sled a směr událostí, který mnou sice trhal doleva a doprava, nahoru a dolů, ale držela jsem se a, i když drsně a často bolestivě, jsem se učila. Výsledkem bylo, že jsem musela často velmi rychle reagovat a často tvrdě improvizovat, abych to všechno přežila v duševním zdraví. Ale stálo to za to. Až nakonec, sedím dneska tady a o mnoho spokojenější. S chlapy v životě pořádek a hlavně se z nikoho a z ničeho nepos…adit na pr…kno. NO A? Proč to říkám?

Někdy je dobře, když se nesejde životní moudrost s krásou (tak před deseti lety mi jeden chlap ve sklípku na každoroční ochutnávce kořalek řekl, že „chlapy řikali, že prej si bejvala kočka…“! Jak lichotivé. Připomnělo mi to právě slova mé tehdejší šéfové, která tehdy slavila čtyřicetiny: „Kdybych před dvaceti lety věděla o chlapech to, co dneska, byli by chudáci“. A já jsem šťastná, že i v o něco vyšším věku konečně vím to, co vím. Už panu profesorovi nepotřebuji plakat na košili. Je velmi, velmi milé, když lidé, kteří vás znávali dávno, dávno, řeknou: „Je na tobě vidět velká změna. Vypadáš výborně a je vidět, že se ti daří dobře. Přijdeš k nám na vánoční besídku?“ No jasně, kdo by se nechtěl předvést, když prý vypadá dobře a vypracoval se ve své práci v rámci Evropy „na bednu“.

Svému tehdejšímu já můžu jen vzkázat: „Dobře, že poslechneš. Bude to dřina, ale bude to stát za to. Nikdo neuvidí ty kaluže slz a zaťaté zuby. A dnešnímu já? Kašli na to, že nikdo neví, co sil tě to stálo. Lidé nemohou za to, že je to pro ně jako sledovat medailový ceremoniál vymydlených účastníků Spartan Race a nevidět průběh a vítěze „jak jetel“ hned po doběhu“ (vím, že se to tam tak nedělá, ale tak nějak by to bylo). Prostě to tak dělej dál, i když si pak lidi řeknou: „Ta se má…“ Můžeme si vždycky sami poslat do minulosti „High five“.